Bylo úterý a já musela zajistit opis ze svého daňového přiznání za rok 2016. Nařídil mi to senior hypoteční specialista, kterého žádám, aby mi něco půjčil na byt mojí mámy. No, není zač, mami.
Ten opis měl být úředně ověřen odpovědnou osobou z finančního úřadu. Ano, bylo úterý, já vím. Není úřední den. V podatelně tohle paní nedělá. A referentům lidi v neúřední dny posílat nesmí. Jdu do chodby, před podatelnou je stůl ze školní jídelny a židle ze školní třídy. Sednu si na ni. Hlavu opřu o stůl a vzlyknu. Senior specialista po mně chtěl řadu „papírů“ a tenhle se zdál být posledním. No a nevyšlo to.
Vzlyknu ještě jednou, rozhlížím se, jestli by mě někdo nepolitoval, ale chodba je beznadějně prázdná - prostě není úřední den!
Nezbývá, než to nevzdat. Zkouším opakovaně volat na číslo „mé“ správkyně daně. Nikdo dlouho nezvedá. „Co je?“ Zaskočí mě hlas úřednice. Vzlyknu potřetí, teď už naschvál, a vylíčím osobě na drátě svoje trable. „Zaplaťte 80 Kč a přijďte za mnou, já vám to udělám“.
Kouknu se do tašky, co bych paní mohla za její ochotu dát. Firemní propisku? Vizitku? Elsu z lega? Najdu jeden bonbon, co vypadá použitelně. Připravím si ho do kapsy.
Vstoupím do dveří a oslní mě zimní slunce deroucí se skrz zhroucené žaluzie a dechberoucí výhled na Vltavu. V místnosti svítí všechna světla. „Kolegyně je u doktora, bude o papírování navíc, tady…podpis, že to pro vás dělám místo ní!“.
„Máte nějaký divný jméno?“ vytrhne paní z administrativy moje příjmení. „Holanďan“. – „No a jak to, že už nejste dávno v Holandsku?“ Povím jí svých pět vět o tom, proč je to tu pro mě lepší, tedy minimálně počasí.
Paní se opře o loket a zasněně pohlédne na výletní loď, co se pod okny úřadu právě chystá vyplout. „Já bych se odstěhovala hned.“ Zajímá mě kam. „Do Francie…“ Zajímá mě, proč Francie a co tomu brání. „Mám tam rodinu, kromě jiných dvě tety, hnedka u Lyonu. No, já bych jela, ale ten jazyk, to neumím. I když… tety se ho taky naučily", přemýšlí paní nahlas. Znovu pohlédne kamsi k Lyonu, pak vezme úřední razítko a vybije si na něm všechny své stěhovací ambice. Bum! „Jela bych no..“.
Poděkuji, a přidávám „nebojte se, zkuste to“. "Myslíte?", opáčí.
Vyjdu ven. Z kapsy vyndám bonbon. Mon Cheri.
Kdybyste někdy něco moc chtěli, ale báli se udělat ten první krok,
nebo třeba potřebovali promyslet "jak by to šlo"?
Napište mi o nezávaznou konzultaci,
popovídáme si a uvidíte.
Kam jste vždycky chtěli odcestovat Vy?