V naší společnosti převažuje výkonové a papírové myšlení (ano, Duškovy papíry ze Čtyř dohod). Hlavní bylo dosáhnout nějakého cíle: dodělat základku, pak střední, možná i VŠ, nebo se naučit jazyk, nebo dva, tři?, vylézt na kopec, horu, Mt. Blanc, dojet sám do Michle, do Brna, do Tokia, vydělat první tisíc, první milion, mít titul Mgr., JUDr., PhD., to se to bude hezky vytahovat: „pane doktore“! aha, vy už jste docent, a to vše hezky stvrdit papírem. Papír na ZŠ, na SŠ, na VŠ, papír na to, že umím anglicky. Že umím psát na stroji. Že umím pracovat s počítačem, že jsem malířka, že mohu učit děti. Že mohu radit. A pak chodíme a ukazujeme, že máme papíry, tak bychom se mohli hodit pro tu a onu pracovní pozici. Ale může se stát, že papír nestačí. Nemáme zkušenosti. A i když jsme nadaní a vybraná práce by nás bavila, tak jdeme dělat něco jiného, abychom tu praxi získali. Je to pochopitelné, zaměstnavatel potřebuje zkušené lidi. Ale zase ne moc zkušené, protože kdo je tam moc dlouho, tak ten už zas není inovativní a přes provozní slepotu nevidí potenciál rozvoje. Tak se zas zaměstnavatel zbavuje služebně nejstarších, aby vzal právě ty s praxí tak akorát.
A mezitím máme další papíry, až vlastně váháme, kým vším vlastně jsme. Náš úspěch měří jiní. Když nás ostatní chválí, cítíme se spokojení. Podobně: když nás nechválí, nebo ještě hůře kritizují, připadá nám naše práce zbytečná a už se nám do ničeho nechce.
Prošli jsme několik pozic a z každé si něco vzali a v průběhu cesty zjistíme, že to vlastně není tak nějak ono. Že jsme si tu naší cestu představovali tak nějak jinak. Vždyť mě přece bavilo hrát na klavír? Vždyť jsem přece chtěl/a pracovat se zvířaty? Vždyť jsem přece chtěl/a cestovat, péct koláče, programovat, bavit lidi, psát knihy, pracovat v baru na pláži, stavět domy…
V průběhu života se každý někdy ocitá v bodě nula. Takové to: co s načatým životem. Máme všechno, kariéru, která se nějak vyvinula, nebo jsme si ji i vybrali, ženu/muže, děti, rodinu, přátele, spousty papírů, jsme možná i zcestovalí, a přesto zjistíme, že něco chybí. A stydíme se, že něco chybí, když všechno už máme. Díváme se na Výměnu manželek, občas si vyslechneme kamaráda, co má trable, a je nám na chvilku zas o něco lépe. A pak je tu znova. Nechce se nám vstát do práce, péče o děti se stane nepředstavitelnou rutinou a manžel/ka je přinejlepším dobrým přítelem. A nás svírá žaludek a přejeme si, aby se něco stalo. A po chvíli začneme tušit, co to je. Začneme vědět, že takhle to nechceme. To všechno takhle nechceme. Ale bojíme se říct, že malujeme, protože jsme namalovali jen 3 obrazy, a ty se tenkrát nelíbily, nebo že hrajeme na klavír, ale vždyť jsou to jen Ovčáci a kousek Chopina, no a Eliška – to umí každej, nebo že máme opravdu přehled v IT, kámošům děláme weby, radíme s make-upem, rovnáme šatníky, navrhujeme interiéry, pomáháme ve školce, děláme jiným zahrady, ale nejsme malířem, pianistou, ajťákem, make-up artistkou, stylistkou, interiérovým designérem, učitelkou nebo zahradníkem.
Ale víme, že chceme jinou cestu, chceme zkusit ten druhý život, na který jsme si mladší/nezkušenější netroufli. Chceme hrát na klavír a bavit tím společnost. Chceme zahrát celého Chopina, Bacha, chceme umět zahrát Coldplay! Závidíme pianistovi na kamarádově svatbě, jak mu to sakra jde.. vždyť jsem mohl/a být na jeho místě!
Ale to přeci nejde, mám práci, děti, hypotéku, povinnosti.
Tak těch myšlenek zase necháme a život plyne dál.
Anebo …ne! Nenecháme toho. Rozhlídnem se, nic nejede, tak jdem na to, přece změna je život, no ne?
Příště: Jak těžké to je..přejít. A co za to.